Při rozhovorech na nedávné skupince jsem si vzpomněla na jeden prožitek z dřívější doby. Mluvili jsme o únavě, o tom, že se někdy snažíme dělat s nejlepším vědomím a motivy spoustu užitečných věcí a jsme z toho potom unavení. Přesně tohle jsem před časem prožívala – velkou únavu a obavy, jak dlouho ještě vydržím takový zápřah.
Modlila jsem se a při tom uviděla sebe samu jako malého vrabce, který rychle a usilovně mává křidélky, aby se udržel ve vzduchu, a už mu docházejí síly a dech a začíná panikařit. Nebyl to příjemný pocit. Pak jsem si všimla, že kousek pod ptáčkem jsou otevřené dvě dlaně připravené ho kdykoli zachytit. Najednou mi to došlo. To jsou ruce Nebeského Otce, jsou tady pro mě a já mohu kdykoli do nich „usednout“, odpočinout si, potěšit se s Ním, nabrat od Něj sílu. Život není o tom, abych se sama ze všech svých sil snažila všechno nejlépe zvládnout.
Je to o tom spočinout v Boží blízkosti a s Ním dělat to, do čeho mě On ve své moudrosti povede. Jak jsem Mu byla vděčná za toto poznání! Dodnes z této zkušenosti čerpám. Přeji vám všem, abyste mohli prožít Boží pokoj a Jeho posilující blízkost.