Nedávno jsem nad ránem měla sen, který v sobě nese určité poselství. Viděla jsem zahradu ohraničenou kamennou zídkou. Byla celá pokrytá pískem, byla úplně suchá, nerostlo zde ani stéblo trávy. Přesto v tomto písku na různých místech rostly květiny, které nádherně kvetly. Když jsem se chvíli na tento obraz dívala, zdálo se, jakoby písek měl snahu květiny vytlačovat a zvětšovat svoji plochu v zahradě. Po chvíli ovšem na nových místech vyrážely nové květiny. Suchopár nedokázal získat celou zahradu jen pro sebe.
Věřím, že tento obraz ilustruje působení Božího království v tomto světě. Přestože se v důsledku pádu člověka v ráji snaží na zemi rozmáhat „suchopár“, proti životu, který pochází od Boha, nemá šanci. Jednotlivé rostlinky v zahradě dostaly od Boha schopnost přežít i v pro ně nehostinných podmínkách. Bůh jim sesílá potřebnou vláhu a navíc jsou v písku ukrytá semínka, která v pravý čas začnou klíčit, vyrostou a nádherně vykvetou.
Tento obraz lze použít i na popis toho, co se odehrává v nitru člověka. Povinnosti, obavy a různé tlaky okolností vysušují nitro člověka, odsávají z něj život. Pokud dovolíme Bohu, aby zavlažil naše srdce svou láskou, začínají vyrůstat rostlinky ze semínek, které do nás Bůh zasel. Jak postupně rostou a nakonec vykvetou, jsou inspirací pro ostatní vyprahlé lidi. A až dozrají i semínka, mohou se uchytit v dalších vysušených srdcích, se kterými se během svého života dostanou do kontaktu.
Janovo evangelium, 7. kapitola, verše 37-38: V poslední, velký den svátku Ježíš vstal a zvolal: „Žízní-li kdo, ať přijde ke mně a pije. Kdo věří ve mne, jak praví Písmo, řeky živé vody poplynou z jeho nitra!“
Díky Bohu, že nechce, abychom byli vnitřně vyprahlí, a nabízí nám „živou vodu“. V kontextu uvedených veršů z Janova evangelia se jedná o Ducha Svatého, kterým Bůh naplní nitro každého člověka, který v Něj věří. Kéž jsou naše životy těmi krásnými květy v „poušti světa“, které šíří vůni a nádheru Božího království a pomohou, aby semínka života mohla vyklíčit i v ostatních.