Svědectví

Na skupince jsme probírali svoje zkušenosti s tím, jak některé z nás Bůh vyvedl z depresí a různých duševních potíží. Připomněl se mi jeden sen, který se mi před pár lety opakovaně zdál.

Odpoledne jsem byla na procházce v lese a měla takovou intenzivní chvíli na modlitbách, kdy jsem prosila, aby si nás Bůh používal k záchraně ztracených, abychom byli správně nastavení a otevření na Jeho vedení a také aby nás připravil pro službu těmto lidem.

Modlím se za náš sbor, abychom duchovně rostli a poznávali svého Nebeského Otce a Jeho vůli, rozuměli víc do hloubky Božímu slovu. Aby se naše myšlení proměňovalo a nepřemýšleli jsme „lidsky“, ale dle toho, jak nás vede Duch Svatý.

Ráda bych se s vámi podělila o prožitek ve snu, kterým mi Bůh odpověděl na moji modlitbu. Prožívala jsem tíživý pocit odpovědnosti za to, co říkám a předávám lidem okolo sebe...

Ráda bych se s vámi podělila o sen s poselstvím, o kterém věřím, že si je nemám nechávat jen pro sebe. Zdálo se mi, že stojím na travnaté louce, tráva je krásně zelená a místy se objevují rozkvetlé rostliny. Je to idylka, která nabádá k odpočinku a lenošení – jen tak se natáhnout na měkký travnatý koberec…

Svědectví z duchovního soustředění v Luhačovicích 2023.

Ráda bych se s vámi podělila o duchovní prožitek z nedávné doby. Necítila jsem se dobře, vnímala jsem únavu a ztrátu motivace. Vím, že je v takové situaci nejlepší v duchu se obrátit ke svému Otci. Vyslala jsem toužebnou prosbu k Bohu, aby mi pomohl uvidět, kde je problém.

Nedávno jsem v rádiu slyšela tuto písničku nazpívanou Waldemarem Matuškou. Má velmi chytlavou melodii a ještě dlouho se mi v mysli vracela.

Při ztišení nad Božím slovem jsem četla 15. kapitolu z 2. Paralipomenon. Vnímala jsem v něm poselství pro dnešní dobu, kdy na nás doléhají důsledky válečného konfliktu na Ukrajině.

Viděla jsem krásně osvětlenou vysokou skálu a na ní připravenou cestu k výstupu vzhůru. Byly zde vytesané stupně připomínající schody a místy jakási kovová stupátka. Podél cesty bylo zábradlí, aby se poutník mohl přidržet a byl ochráněn před případným zakolísáním nebo pádem.

V současné době na nás z různých stran doléhají zprávy o nakažených koronavirem, o neradostných vyhlídkách s tím spojených – přetížené zdravotnictví, pokles ekonomiky, rizika onemocnění s trvalými následky apod. Může to v nás vyvolat obavy a dlouhodobý stres, který pak může vyústit i do deprese.

Ráda bych se s vámi podělila o sen, který se mi zdál nad ránem, proto si ho pamatuji. Bylo v něm obsaženo poselství, které, jak věřím, si nemám nechat jen pro sebe.

Nedávno při svém obvyklém rozjímání nad Biblí jsem měla zajímavý duchovní prožitek, nad kterým jsem musela dlouho přemýšlet. Ocitla jsem se v chladném a temném pokoji, bylo to nějaké sklepení, kde byla cítit zatuchlina, bylo zde vlhko a chladno, měla jsem pocit, že stojím ve studené vodě. Zdi vypadaly, jakoby byly pokryté černou plísní. Byla tam téměř tma a paralyzující ticho a tíseň.

Ráda bych se s vámi podělila o sen, možná vidění, protože to bylo nad ránem, kdy už jsem byla skoro vzhůru. Znáte pojem mlha tak hustá, že by se dala krájet? Možná se pletu, ale připadá mi to jako z večerníčku o Rákosníčkovi a jeho rybníčku Brčálníku.

Číst dál »

V neděli ráno, když jsem se chystala do sboru, mi před očima proběhl krátký příběh, jakoby kousek dokumentárního snímku se silným poselstvím. Viděla jsem člověka, byl to křesťan a seděl ve zvláštním vozíku, který měl dvě kola. Vypadal trochu jako vozík, který se používá při závodech s koňmi. Ten člověk seděl na sedátku, které bylo dřevěné a hladké, jakoby z nalakované překližky a mělo pás na připoutání. Vozík netáhl kůň a nedal se řídit, měl totiž zvláštní pohon a řízení – byla to Boží vůle.

Právě se nacházíme v posledním měsíci v roce, kdy tou nejdůležitější a nejočekávanější událostí jsou vánoční svátky. Někdo se na ně hodně těší, někdo je naopak moc nemusí z různých důvodů. Já osobně mám vánoční i ten předvánoční čas velmi ráda. Mám ráda vůni čerstvě upečeného cukroví, vánoční výzdobu, vůni jehličí, koledy a také se těším na to, že svoje blízké překvapím nějakým dárečkem. Další věcí, na kterou se o svátcích těším, je odpočinek od pracovních povinností a také chvíle strávené s rodinou. Často se mi ale stává, že, když ty toužebně očekávané svátky přijdou, pro práci kolem občerstvení, výzdoby, přípravy a také díky mnoha návštěvám, najednou zjistím, že vše moc rychle uteklo a moje očekávání pohody se tak úplně nenaplnilo. Vrátím se zpět do zaběhnutých kolejí s pocitem určitého zklamání.

V únoru jsme si s manželem pořídili nový počítač, protože ten starý se pokazil. Odešel mu disk. Díky Bohu se nám podařilo zachránit nejdůležitější data, především data z účetnictví sboru a Royalu. Vzhledem k tomu, že jsem úplný laik přes výpočetní techniku, byl to pro mě velký stres.

Při potoku na obou březích vzejde rozličné ovocné stromoví, jemuž nebude vadnout listí, jež nepřestane plodit, ale každý měsíc přinese rané plody, neboť vody, které je zavlažují, vytékají ze svatyně. Jeho ovoce bude sloužit za pokrm a jeho listí jako lék. Číst dál »

Při rozhovorech na nedávné skupince jsem si vzpomněla na jeden prožitek z dřívější doby. Mluvili jsme o únavě, o tom, že se někdy snažíme dělat s nejlepším vědomím a motivy spoustu užitečných věcí a jsme z toho potom unavení. Přesně tohle jsem před časem prožívala – velkou únavu a obavy, jak dlouho ještě vydržím takový zápřah.

Nedávno jsem si přečetla knihu Corrie ten Boom Tulákem pro Krista. Velmi mě povzbudila, a proto bych se s vámi o ní ráda sdílela.

Zúčastnila jsem se konference pro manželské páry v sobotu 12. 3. 2016. Konference se konala v Kolíně a přednášející byli manželé Kozicovi. Janka a Peter Kozicovi jsou manželé víc jak 30 roků a prožili spolu i těžké chvíle. Vychovali tři dcery a už jsou prarodiči. Jejich zkušenosti pro nás všechny byly povzbuzující.

V neděli jsem byla na shromáždění Křesťanských sborů ve Velké Bíteši a zaznělo tam slovo k zamyšlení, které se týkalo manželství. Snad proto, že byl Valentýn :-). Bratr mluvil o tom úplně prvním manželství, které ustanovil Bůh – Adama a Evy. Zmínil to, že obdivujeme manžele, kteří jsou spolu třeba už padesát let nebo i více. Vzhledem k tomu, že nevíme, kdy zemřela Eva (Adam zemřel, když mu bylo něco málo přes 930 let), můžeme předpokládat, že třeba mohli oslavit i osmisté výročí svatby:-).

Ed Traut a jeho kázání ve mně zanechalo hluboký dojem, i když malinko jiný, než jsem si původně představovala. On je živým důkazem toho, že život v Boží blízkosti přináší člověku pokoj, radost, moudrost, citlivost a také laskavý smysl pro humor. Konference se týkala proroctví a trochu jsem očekávala vyučování, nebo návod, jak prorokovat, jak slyšet, co Bůh říká, jak to předávat dál. Uvědomuji si, že dar proroctví je pro církev velmi potřebný a důležitý a že v současnosti jeho používání v našem sboru příliš nezažíváme.

Je pozoruhodné, jak jsou mravenci pracovití, neustále něco přenáší, staví nebo opravují mraveniště, nosí do něj potravu a vytváří si i zásoby a dokáží přitom i podivuhodně spolupracovat. Ale já bych přesto dnes chtěla říct – podívej se na tučňáky, jak žijí, ať zmoudříš. To říkám především sama sobě a co mě k tomu vede?